Ani jsem nečekala, že se rozjede taková debata zde.
Hodně zmiňujete, že senioři nemusí být ničím užiteční, že mají právo„užívat“ si života co to jde. A hned někdo píše, že jsou docela často „na obtíž“ už tím, že jsou. Proč to tak je? Bývalo to tak vždycky?
Onen pán byl velmi pozitivní a radostný z toho, že ještě může být někomu a něčemu přínosem. Evidentně mu tento postoj prospíval a nabíjel ho. Cítil se ještě potřebný – ne jako jen konzument péče, požitků a strávník.
Proč je stáří velký sociální problém? Když pominu to, že přibývá starých lidí . Stáří a stárnutí je přece přirozené, ve společnosti jsou mladí i staří.
V naší rodině jsem bohužel nezažila u mých rodičů žádnou vstřícnost ke společnosti (schválně nechci psát k „ mladší generaci“). U prarodičů kdysi ještě ano – každý měl v rodině svoji roli i ti staří i děti. V současnosti moji rodiče (možná pod vlivem atmosféry ve společnosti) hlavně zdůrazňují svoje práva na „péči od dětí“ – ve stylu „jsi moje dcera a je tvojí povinností se o mě postarat“ nebo jakési mentální upírství, kdy staří čerpají energii od mladých, ale už nic nevrací.