Stará huso,
tak já byla vychovaná v rodině, kde bylo normální pomáhat, pokud byl někdo v nouzi, a fakt bylo jedno, kdo to je. Můj děda byl v tomhle směru velmi angažovanej, kdysi dělal i nějakého předsedu místního národního výboru a z dětství si pamatuju, že u nás každou chvíli někdo zvonil a chtěl pomoc. Utkvělo mi třeba, jak děda lezl po římse k sousedce do bytu, protože si zabouchla klíče a měla na sporáku hrnec. Na to, jestli někdo je nebo není rodina jsme nehráli. A odjakživa mi přišlo normální klidně se i "rozejít" s rodinou, pokud třeba nesdílí stejný hodnoty, ta "krev" u nás nikdy nebyla pokládaná za něco "víc".