Libiku, sestra moji kamarádky se starala o svoji maminku s Parkinsonem několik let. Dala výpověď v práci, k mamince se nastěhovala, vyřídila si příspěvek na péči. I když ji kamarádka, která tehdy ještě chodila do práce, každý den na pár hodin zastoupila, tak se sestra nakonec totálně zhroutila a maminka stejně putovala do DD, kde ležela na pokoji s paní bez nohou, která jen plakala, křičela a nadávala a do půl roku tam umřela. Jsou to někdy desne osudy.