Nejsem asistentka, ale mám doma takové klišé rodiny.cz čili obě varianty v jednom: mimořádně nadané dítě s poruchou učení. Upřímně řečeno si myslím, že by ani nepotřebovalo žádnou zásadní podporu, ale bylo by bývalo stačilo, kdyby byli učitelé učitelé, vzdělaní a chovali se slušně.

Jenže učily nekvalifikované družinářky, lidi, kteří si moc nevážili vzdělání (= štvalo je, když měl někdo vyšší než oni), vyhořelé učitelky a lidi, kteří vlastně ani nevěděli, co dělají (ředitelka mi při nástupu rozjařeně řekla, že do toho šla proto, že chtěla prestiž a málo práce), takže dítě 5 let buď sedělo a čekalo, až se ostatní naučí to, co ono umí už dávno, nebo bylo s radostí stíráno za to, co mu šlo hůř nebo pomaleji než ostatním. Když mu něco šlo, tak se to odmávlo jako talent nebo jako něco, co do něj nahustila ambiciózní matka (já), tudíž to nestojí za řeč. Když mu něco nešlo, byla jsem konfrontována s tím, že na dítě kladu vysoké nároky, dítě na to, chudák nemá – a je to všechno moje vina. Když se přičetla šikana (které dítě naštěstí většinou "jen" přihlíželo a předmětem šikany se stalo až v závěru, bo se nenechalo ukecat, že ve škole žádná šikana neexistuje), výsledkem bylo psychické zhroucení a zásadní propad výkonů.

Dnes už naštěstí není, co řešit, dítě nějak normálně proplouvá na G8 a je spokojené.