TaJ, to s tím autismem mám zkrátka spojené s bratrem. Nebála jsem se mentálního postižení jako takového, ale bála jsem se, že mé dítě nebude dávat najevo radost. Říkala jsem si, že když bude udržovat oční kontakt a bude se usmívat a dávat najevo pozitivní emoce, tak mi to bude stačit. Ale bez toho jsem neviděla, kde bych brala motivaci se nadosmrti starat. Viděla jsem doma, jak se to zvládá fakt s krajním vypětím, a jak to máti - cholerik někdy spíš nezvládá. Určitě bych takové své dítě milovala, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych to nějak zvládla ještě k bratrovi, kterého budu mít na starost.