Já mám teda pocit, že jsem se dětem věnovala mnohem víc, než naší mně. Táta se mi nevěnoval vůbec, celé dny byl v práci a když nebyl, ležel v postelí, protože ho bolely záda (Bechtěrev). Maminka chodila do práce a pak se věnovala domácí na domácnosti, když měla čas, tak si četla. V životě si se mnou nikdo nehrál, ven se mnou chodila babička v předškolním věku a taky mi četla, naši nikdy. Chodila jsem do družiny, tam jsme šli vždycky do parku, domů jsem přišla někdy v pět, udělala jsem si úkoly a pomalu šla spát, do cca 12 let jsem musela být v osm v posteli. Na druhém stupni jsem chodila do jazzgymbastiky, do juda a na němčinu, kromě němčiny jsem si to zařídila sama, na němčinu jsem musela, ačkoliv jsem ji nenáviděla a chtěla jsem na angličtinu. Jinak jsem se musela přizpůsobit tomu, co chtěli dělat naši. Nikdy se mnou nešli do Zoo, do kina nebo divadla na pohádku, čekali se, až budu moct chodit s nimi na dospělá představení. Vím, že jsem o víkendu musela chodit s maminkou na hřbitov, protože maminka tam chodila každý týden, tak vzala i "to děcko". Chodili jsme i na procházky, ale to taky bylo tam, kde se líbilo našim. A ještě mě cestou zkoušeli z násobilka nebo vyjmenovaných slov, asi aby mě zabavili. Ještě štěstí, že jsem měla knížky, tak mi nic nechybělo. Moje maminka si ani neuměla hrát s mými dětmi, buď jim četla, nebo po nich uklízela hračky nebo jim připravovala jídlo. Druhá babička si s nimi hrála, na zvířata, na obchod, kreslila s nimi a vystrihovala, nechala je pomáhat ji u vaření a pečení nebo na zahradě, moje maminka byla ráda, když byli někde potichu a "nezlobili".