Neřekla bych, že vina a nevina, ale dobrá nebo špatná rozhodnutí. Ta jsou ovlivněná vším možným, ale ten poslední krok, samotné rozhodnutí, musí udělat daný člověk. Takže já bych s tím tvrzením, že každý svého štěstí strůjce, spíš souhlasila. Netvrdím, že každý má stejný start, to určitě ne, ale jestli se bude celoživotně hňahňat v dětských křivdách nebo se pokusí posunout dál a ty křivdy si v sobě vyřešit, to už opravdu záleží jenom na něm. Kdyby to tak nebylo, tak tady máme generaci totálně zlomených a něšťastných lidí, kteří přežili válku nebo dokonce dvě, ve ktreré se jim děla všemožná drsná příkoří. Spíš jsem si všimla, že z toho vyšli psychicky posílení, nelpěli na blbostech a vážili si toho, co mají, potažmo byli šťastní. A to mluvím o těch rodinách, které třeba z valné většiny nepřežili holokaust , tedy o těch, co zbyli.