Kuličko,
připomnělo mi to období, kdy bylo synovi tak patnáct, šestnáct a chodil s první holkou. Ne že by se nesvěřoval, ale pravděpodobně měl pocit, že jako rodič nejsem dostatečně objektivní, tak si našel nějakého psychologa a šel k němu. Když od něj přišel, byl viditelně rozladěný a na dotaz, co mu psycholog řekl odpověděl: "To samý co ty."
Myslím, že dospívající ve větší či menší míře prostě prožívají určitý "odklon" od rodičovské péče a jistou nedůvěru v jejich názory, ať jsou vztahy sebelepší. Mně sice syn říká kde co a nemůžu si na vzájemné vztahy stěžovat, ale taky si všímám, že na určitý typ odpovědí reaguje ironicky, protože "jako matka přece nemůžu mít racionální pohled na věc".