Téměř celé své dětství a mládí jsem strávila v oblečení na míru. Ušitém mou babičkou. Obchody s látkami jsem navštěvovala v každém městě, též bazary, a nakupovala. Inspiraci jsem hledala v rakouské televizi, Bravíčku a zápaďáckých katalozích. Mé oblečení bylo trendy, originální a přesně na míru. No a pak konečně přišla revoluce a s ní plno obchodů s oblečením. A především sekáče. Oblečení pro mě totiž nemá žádnou materiální ani vypovídací hodnotu. Stačí, když sedí, dá se kombinovat, ladí a cítím se v něm dobře. Značky mi přijdou trochu směšné, zejména ty téměř přes celý kus oděvu. Oblečení je pro mě jen funkční věc, drahé jako levné.
Kupodivu mi oblečení sedí přesně na míru, i když mi nikdo žádnou míru nebral. Už se mám v oku, nakupuju i přes internet a sedí mi. Sedí mi všechno: kalhoty, rifle, šaty, trika, bundy, kabáty, sukně i boty. Taky všechno nosím - mám ráda životní pestrost. Nosím věci upnuté i volnější. I ty džíny už se daji - elastane díky ti. Vlastně nejvíc oblibuju látky s určitou přizpůsobivostí. Též savostí.
S láskou už jen vzpomínám na hádky s babičkou při výrobě oblečení na míru, na zkoušení, mezigenerační kompromisy, píchnutí špendlíku, debaty, inspirování a hledání té správné látky... Pěkné to bylo. Ale to je i teď.