Co se týče psychiatra, mám jako první bod tu poradnu a doufám, že třeba pak můžu zavést řeč i na psychiatra.
Holky jsou starší, pubošky, ty jsou prostě zavřené v pokoji a s MM komunikují co nejméně. Nemají problém se mu postavit, ale myslím, že jim je trochu pro smích, protože když to na něj přijde, plácá fakt blbosti. Například jedné dceři zakázal škytat. Nebo druhé, když měla jednou na podzim spálovou angínu a zrovna jsme se vrátily od doktorky s atb, tak jí obvinil že je simulantka a že jen chce zůstat doma aby si mohla číst – a že si teda může číst, ale až přečte všechny učebnice svoje i sourozenců. Řekla jsem mu, že až bude dcera ve škole porovnávat, čí fotr je větší magor, tak má MM titul jistý, zarazil se a dal chvíli pokoj, ale prostě celkově dcery si udržují odstup.
Kluci jsou mladší, tomu staršímu je 11 a má poruchu učení a add, je hodně svůj a řekla bych, že si není tak zcela jistý, co si o taťkovi myslet. Když něco dělají nebo jdeme třeba na výlet, tak se drží v chlapské partě, ale doma je spíš stranou nebo mi pomáhá v kuchyni, je rád užitečný. Nejmladšímu bude 8, toho MM děsně rozmazluje, takže já ho spíš krotím. Celkově se MM chová ke klukům lépe, než k dcerám. Když má blbou náladu, jdou i kluci do pokojíčku a tam si zavřou a hrajou si.
Manželův dlouhodobý problém je, že říká věci úplně bez rozmyslu, co ho napadne, to z něj vypadne – a to ne jen v tom špatném, ale běžně slibuje hory doly, kam pojedeme, půjdeme, co bude s dětma dělat... a jak to vysloví, tak na to zapomene. Já neplácám, co řeknu platí a pokud se to z nějakých důvodů nedá realizovat, vysvětlíme si to a domluvíme se na jiném řešení. Takže děti skoro neřeší taťkovy proslovy, bernou mincí je pro ně to, co jsem řekla já (což MM těžko nese). Celkově se ty nálady snažím držet mimo ně a když už to nejde, vysvětluju to, že má taťka stres v práci a podobně.