Mám po horách naběháno docela dost, řekla bych, a s nepouštěním problém nemám.

Jediná situace, kdy se musím trochu prodírat, nastává, když o mě rodinka nebo skupinka prostě neví. Nevnímají mě. Baví se mezi sebou, hledají kam šlápnout, kochají se, fotí... Tichá malá běžkyně v zádech je prostě mimo jejich rozlišovací schopnost.

Jakmile se mi podaří zavčasu nějak zahlučet (odkašlat si, víc zadupat, posunout štěrk, čvachtnout do bláta...) a někdo se otočí, tak jakmile vidí, že běžím, "rozhrne" ostatní. Horší je, že se často někdo ptá, odkud běžím, kam, ... no a odpovídej s tepem na hraně kolapsu a bez zastavení - zvolnění (což se mi většinou nechce). Někdy holt přejdu do chůze, zastavím hodinky, a pohovořím. Ty lidi to myslí dobře, jaksi obdivně (kolikrát slyším "jste dobrá"). Kdo nemá běžeckou zkušenost, neuvědomuje si, že potřebuji držet tempo, nechladnout.

Jo, tak se jdu proběhnout do Těsného dolu, tam moc lidí nebude