Kdysi jsem po dvou kolapsech měl úzkosti ze srdečního selhání. Na hranici panické úzkostné poruchy. Ale nakonec jsem to nějak dal.

V současnosti z Omikronu, ale když ho máte za zdí a nemáte ani normální dveře, tak už je to spíš racionální.

Breberky mi taky nějak vadí, ale nějak umím přepnout na racionální mód, a pak je třeba i zvednout.

Jednou jsme měli asi od sousedů štěňice, "štěňátka naše". A od té doby u každého kousance/vyrážky zkoumám, zda nejsou 2-3 vedle sebe. A když v noci rozsvítím na WC a nějaké nymfátko běží po zdi, tak má smůlu. Jsem jak Herodes.

A nesnáším, když se někdo naklání dolů z okna, přes zábradlí apod. Taky mám trochu problém lézt dolů po strmém žebříku, schodišti apod.