Psal jsem mezní okraj, ale takto se to vysvětlovalo v těch výchovných knížkách (po Oparinovi Dobson... :) ). Ale rodič je zde v pozici spravedlivého soudce, to není k zahození. Ano jde o dost autoritativní výchovu, sami jsme ji takto neměli, spíš jsme se z dálky inspirovali. (Hlavně v tom, že ať už trest byl jakýkoliv, tak je smazán a běží se dál, jako by se nic nestalo. A že jádro je milovat dítě.)


Ale v konzervativně křesťanských kruzích je tohle asi nahlíženo jako na inspiraci.

Ostatně se k tomu cituje, vedle SZ: "Kdo nenávidí syna, zanedbává prut.", také novozákonní o Boží výchově (Z Bible z Listů Židům 12,5-11):

Copak jste zapomněli na povzbuzení, kterým vás oslovuje jako své syny? "Hospodinovo poučení, synu, neodmítej, když tě napravuje, nezoufej.Vždyť koho miluje Hospodin, toho vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna."

Když podstupujete zkoušky, je to pro vaši výchovu; Bůh se k vám chová jako k vlastním dětem. Je snad dítě, které otec netrestá?

Výchovou procházejí všichni; bez ní byste tedy nebyli jeho děti, leda nevlastní.Když jsme si vážili svých tělesných otců, kteří nás vychovávali, neměli bychom se tím spíše poddat Otci duchů a získat život? Oni nás vychovávali krátce a podle svého uvážení, on ale pro náš vlastní prospěch, abychom došli podílu na jeho svatosti.

Výchova se v dané chvíli nikdy nezdá příjemná, ale krušná, později však těm, kdo jí prošli, přináší ovoce spravedlnosti a pokoje.