Monty, já se dětí vždy ptala, v kolik asi přijdou, ale byla jsem smířená s tím, že můžou přijít i později. Ale to bylo až tak od 16-17 let, dřív nikdy po večerech nikam nechodily, nebo jsme věděli u dcery, že třeba přespí u koní.
Jednou se nám stalo, když byla dcera v první třídě, že mě přemluvila, aby si mohla jít do sámošky koupit bonbóny. Syn byl nemocný, já nikam nemohla, tak jsem ji pustila. Jenže uběhlo půl hodiny, hodina, venku tma a dcera nikde. Mobily nebyly, BM v práci nebo kde. Já už vyšilovala, nechala jsem syna doma a obíhala sídliště, dcera nikde, já brečela a představovala si, že ji unesl nějaký pedofil a zavraždil ji. Pak tedy přišla, veselá a v pohodě. Prý si vzpomněla, že má mít na zítra do školy sádru a tak se rozhodla, že si ji půjde koupit do asi 2 km vzdáleného papírnictví. Facku nedostala, ale strašně jsem ji objímala a pusinkovala, ona to nesnáší, tak se bránila a vůbec nechápala, že já jsem se málem zbláznila strachy. Ale už to nikdy neudělala a vždycky předem řekla, kam jde.