"Nechci stavět na lži. (...) asi k otci nezvládnu být taková megera, abych ho potopila"


Pokud budeš otce chránit a neřekneš pravdu, jednou se to velmi pravděpodobně otočí proti tobě. Ty pro něj budeš lhářka a ten jeho tatínek, po kterém toužil, opravdu existuje.
Tatínek ho zradil a maminka nakonec taky – není větší mizérie pro dítě.

Když vidím svoje a spřátelené teenagery, tak je mi jasné, jak strašně moc potřebují (alespoň jednoho spolehlivého) rodiče, a jak těžce prožívají, když není podle jejich představ, nebo aspoň tak dobrý, jako rodiče jejich kamarádů.

Moje děti jsou schopny prožívat úkorně učení matematiky, němčiny, hru na piano. Ale taky vidí spolužačku, která mluví o sebevraždě, protože psychicky nedává střídavku, má pocit, že nikam nepatří a rodiče, kteří si jí půjčují jak knížku v knihovně, aby si udrželi její přízeň, po ní vůbec nic nechtějí. To si puberťačka vykládá jako nezájem, cítí se sama na světě a pokukuje po režimu, v němž děti musí cvičit na piano, trmácet se za Braunovými sochami, a když dostanou špatnou známku, tak na ně matka zaklekne a naučí je to. (Teda učí se celkem dobře, zvlášť jedna, ale stejně občas otravuju.)