"jakmile druhá strana vyjádří nechuť to se mnou rozebírat, tak končím."

přesně, člověk musí umět odhadnout, jestli je jeho vměšování přijímáno, trpěno nebo dokonce odmítáno... a nepřekračovat hranice...

prošli jsme si s dcerou taky obdobím první lásky (bylo jí asi 16), kdy chlapec byl prostě magor, žárlivý, majetnický, se spoustou zvláštních požadavků - a ano, mluvili jsme dceři do toho, resp. já poukazovala na očividné pitomosti, ale pořád s tím, že je to dceřina volba, jen aby si uvědomila, že ve vztahu se má cítit dobře, ne stísněně... a právě jen do té míry, do jaké byla ochotná to přijímat, aby neměla potřebu ho hájit nebo nám něco zamlčovat... (a jo, rozchod jsme nakonec oslavili, s dceřiným souhlasem )