Několik let jsem pronajímala byteček, do něhož se lezlo mým bytem, napřed studentům, později makáčům, sem tam byl zádrhel, ale celkově to bylo výhodné a akceptovatelné.

Nedocházelo k žádnému přehnanému bratříčkování, ale panoval základní respekt, takže se vzájemně zdravilo, občas se prohodilo slůvko, nepařilo se do rána, nekrámovalo se ve společných prostorech. Kromě jednoho kafe (to se nastěhovaly záchranářky a nějak se potřebovaly vypovídat z nějakého zásahu) jsme společný čas neměli. K Vánocům jsme si dali ozdobičku a tácek cukroví. Vlastně na to vzpomínám ráda, nebylo to tak, že bych jim uzpůsobila svůj život, naopak jsem poznala lidi z jiných prostředí a generací.

Stížnosti jsem neměla, opotřebení interiéru odpovídalo tomu času, kdy byl byt k dispozici.