Terapeutko,
tohle je ten nejpříšernější věk, už není dítě, ale do dospělosti daleko, do toho vletí ty hormony - když jsem učila, tak tam byl šílený skok, páťáci byli malí kulíšci, šesťáci krvežíznivé bestie - dělali hrozné průšvihy, byli hnusní na sebe na vzájem, bujela ta nejbrutálnější šikana atd. V sedmičce se to uklidnilo a osmáci deváťáci byli už nonašlantně povznesení nad klukoviny.

Bohužel právě děti, které mají nějaké problémy ve škole kvůli různým poruchám učení, autismu, ADHD, tohle období nesou hodně špatně - jak tedy tlak od učitelů, tak tlak od spolužáků (kteří jsou sami úplně mimo) - a mají méně brzdných mechanismů - ať už proto, že jsou stejně vždycky považovaní za zlobivé, hloupé, špatné kvůli tomu, že jsou "jiní" - a tudíž oni už nemají co ztratit. Jiná věc je, že některé poruchy (PAS) s sebou nesou neporozumění sociálním kontextům a to dítě se ztratí v tom, co "se může" a co "se nemůže" - takové dítě nevidí, jaký je rozdíl mezi tím, když mu Pepa vyhodil z okna bačkoru a když ono vyhodí z okna Pepův mobil.

Vy ho trestáte, stavíte se proti němu - a on potřebuje nutně, aby někdo kopal na jeho straně hřiště - tím, nemyslím, že ho máte pochválit za to, že vyhodil z okna Pepův mobil, nebo že posprejoval zeď. Zkuste místo trestů promyslet, jak ho nechat nést následky těch činů. Třeba se domluvit s majitelem zdi a udělat si se synkem brigádu na přemalování. Pokud byste k tomu přemluvili i rodiče ostatních hříšníků, případně celý fotbalový klub, mohlo by to být mnohem účinější, než zákaz telefonu. Zákaz telefonu je trest, z mocenské pozice, bez jakékoliv souvislosti s posprejovanou zdí - v podstatě je to "naschvál" - udělali jste mu něco, co mu ublíží - čímž se dostáváte do začarovaného kruhu, že on zase udělá něco, co ublíží vám (udělá nějaký průšvih). Musíte se dostat z tohoto začarovaného kruhu, kdy si navzájem ubližujete - a začít hledat řešení - a je to na vás, dospělých, vy musíte vymyslet, kudy z toho ven - on je jedenáctiletý kluk, on to nevymyslí.

Narozeniny bych pojala jako možnost ke smíru - když nebudete slavit narozeniny, je to další "naschvál" - další trest, bez jakékoliv možnosti cesty ven. Pomalovaná zeď se dá přemalovat, vrátit čas a oslavit narozeniny se nedá (dají se oslavit dodatečně, ale to není ono, plus oslava podmínečná typu "budeme se o tebe zajímat až budeš hodnější" není nijak příjemná). Takže narozeniny bych oslavila, ale taky bych je využila k pohovoru na téma, že se o něj bojíte, že ty věci, které provádí už nejsou jen klukoviny, že směřují k průšvihu, že je třeba, aby se naučil žít s tím, jaký je a nenechal se vyhecovat kamarády. Bylo by dobré s ním promluvit na rovinu o jeho problémech s učením - z čeho pocházejí, a že zrovna tohle jsou věci, za které nemůže - ale za počmáranou zeď může. Že ho můžete bránit před učiteli a světem ve věcech, za které nemůže, třeba za pětku z diktátu, ale nemůžete ho bránit za věci, které si sám rozhodl - viz. počmáraná zeď.

Nečekej ovšem, že tímhle jedním pohovorem se to všechno změní - bude to trvat déle.
My jsme měli nějakou dobu uspořádání, že každý pátek děti dostávaly kapesné - byla stanovená nějaká částka - a z té se strhávalo za lumpárny, ale třeba i za to, že nesplnili domácí práce, nebo že dělali vofuky - takže každý pátek jsme si sedli a probrali, jestli dostanou plné kapesné nebo snížené - a za co mají srážky. Obvykle jsme se v tom moc nepitvali, čistě jsme oznámili že tady je srážka za poznámku a tady srážka za to, že jsem čekala den na blbé vyklizení myčky - a hotovo. Srážky nikdy nešly do mínusu, vždycky jsem je kalibrovala tak, aby dostali NĚJAKÉ kapesné... abych je nikdy nepostavila do situace, že "stejně nemají co ztratit"....