Huso jde i o typ dovolené - když byly děti malé, jezdili jsme v létě na vodu a v zimě do Roháčů. Na vodu nás jezdilo víc rodin, cca 20 lidí. Snídaně jsme v kempech samozřejmě dělali, v poledne se někde zastavili na polívku nebo něco ala párek v rohlíku a večeři jsme hromadně vařili. K historkám, které z toho zůstaly je těstovinový salát míchaný v takové té červené přepravce na maso pádlem, ztráta 3 kil uzeného, sežral ho místní pes a 220 bavorských vdolků smažených na kempovém nádobí poté, co jsem ječela, ať se ostatní neflákají, že mi to těsto vykyne do spacáku. Na hory jezdíme už 30 let do penzionu s polopenzí, paní domácí počítá s tím, že si vezmeme svačinu s sebou, když byly děti malé, využívali jsme toho, teď už si zajdem na kopci na polívku nebo halušky, večeře bývají luxusní. Letos jsme byli na jaře v Dolomitech v bungalovu, sdíleli jsme společný 4 dospělí. Můj muž chystal všem snídaně, na oběd jsme testovali místní speciality nebo třeba šli do cukrárny, večeři jsme vařili společně, vykládali u toho nebo něco hráli, používali místní suroviny, čerstvé těstoviny, báječné sýry, sušenou šunku, ryby no a nebo jsme na večeři šli. Dnes už bychom mohli jíst jen venku, když jsme jezdili v šesti s jedním vydělávajícím, neufinancovali bychom to. Ale chápu, že to tak máš pokud nerada vaříš, mě to baví a právě dnes, kdy už "nemusím", vařím o to víc. Když jedeme na víkend do města a do hotelu je jasné, že snídáme v hotelu a jíme v restauracích. Ale nikdy jsme nebyli v hotelu na delší dovolené, jen na prodloužených víkendech a nejezdíme s cestovkama.