U prvního porodu jsem ho chtěla. On tedy moc nechtěl.
První porod dlouhý, těžký, komplikovaný, ukončený akutním císařským řezem. Zdravotníci protivní, nekomunikující, otec přítomen.
Druhý den mě navštívil na jip, hodil mi na břicho kytku a vynadal mi, že jsem si porodní komplikaci způsobila sama. Nedokázal ovšem vysvětlit, jak jsem to udělala, případně co jsem měla udělat jinak.
Takže jsem nebyla ráda, že tam byl.
Na druhou stranu, kdyby tam nebyl, litovala bych toho, protože bych si myslela, že by se ke mně v jeho přítomnosti zdravotníci chovali lepe, případně že by se mě zastal (což neudělal). Také bych si myslela, že bude mít pochopení pro to, jak se cítím, že je mi hrozně, což se tedy také nestalo, naopak mi ještě víc naložil.
Takže solidní poporodní trauma, o druhém dítěti jsem dlouho nechtěla ani slyšet, nezpracovala a neodpustil jsem mu to dodnes. On už o tom ani neví, nejspíš to dávno vypustil, i když jsme se o to docela dlouho hádali.

O jeho účasti při druhém porodu jsme během druhého těhotenství nikdy nemluvili. Nikdy na to nepřišla řeč. Já ho tam nechtěla a měla jsem za to, že když nejsme domluveni, že tam prostě nebude.
K mému překvapení se ovšem zcela samozřejmě nacpal na porodní sál. Nebyla jsem schopná ho vykázat. Porod proběhl rychle a bez komplikací. Zdravotníci byli super.

Až po druhém porodu manžel uznal, že zdravotníci u toho prvního, komplikovaného porodu byli hrozní.

Po druhém porodu mi nepřinesl kytku vůbec i když jsem si o ní řekla. Nedokázal zdůvodnit proč.

Takže asi tak.