Řešila jsem (české) dítě, které nemluvilo, nevnímalo, neslyšelo na jméno, domnívali jsme se, že nerozumí. Chovalo se jak splašené Thorovo kladivo, ubližovalo, mručelo, bralo dětem věci, pobíhalo, lezlo na nábytek (jakkoli vysoko). Dalo se řešit jen extrémní důsledností, chycením a odnesením kopajícího dítěte, které se snažilo dát dospělému pěstí do zubů, nebo ho kousnout. Samozřejmě za neustálého vysvětlování.
No a pak jednoho dne, když mu nějaký útok už potřetí nevyšel, pravilo zřetelně, "Do pí##!"

(Nakonec pojalo k učitelce něco jako Stockholmský syndrom, teda dělám si legraci - mělo ji rádo a chápalo, že ona jeho taky. Taky mu začala vyhovovat její předvídatelnost, tedy že ho sice nenechá škodit, což je blbé, ale jinak poskytuje benefity, pokud se tedy chová aspoň chvíli přijatelně. Vyžadovalo to teda její takřka 100% pozornost.)