Kat, pravdu máš v tom, že mně je většina lidí na první pohled nesympatická a když mě někdo cizí osloví, tak je to, jako by přejel nožem po talíři, prostě až fyzicky nepříjemný. První, co si pomyslim, je, dej mi pokoj. Pak se samozřejmě hned vzpamatuju a něco odpovím. Nemám to jako Valkýra, že bych nevěděla, jak se mám tvářit nebo tak. No a samozřejmě, když se po mě chce, abych vedla nějaký small talk, tak to mám jako Yuki, nenápadne mě téma, o čem hovořit. A je mi zároveň i trapné mlčet. Typický to bylo, když se mnou někdo z kolegů jezdil MHD z práce. Nemohla jsem zdrhnout, to by bylo neslušné, ale zaboha jsem nevěděla, o čem mám s nimi mluvit. Jednou se dalo zeptat kam pojedou na dovolenou, co budou dělat o víkendu, případně, co vnoučata, ale každý den? Dost často, jsem si raději nechala ten první autobus ujet a zdržela se o čtvrt hodiny v práci, abych s nimi nemusela jet.