Nevím, pro mě byla první láska taková ještě naivní a důvěřivá, že jsem si fakt myslela, že spolu budeme až do smrti a že všechno se dá zvládnout, když člověk chce a tak.

Dneska, po tolika letech zkušeností vlastních i všech možných lidí okolo si nějak myslím, že hroutit se by měl člověk jen opravdu z fatálností typu smrt dítěte, smrt chlapa, když jsem těhotná...

Z toho, že mi muž byl po 20 letech 1x nevěrný, byť násobeno tím, že se to provalilo ve fázi, kdy "je zamilovaný", prostě je pro mě na úrovni nepříjemnosti, ne tragédie. Je to blbý, vo tom žádná, ale jako střílet se z toho nehodlám.

Hele, vona je taky vdaná, myslím, že ani jeden z nich nechtěl rozbíjet svoje manželství, že to fakt mohli mít jako "upusťme páru", kdyby se to neprovalilo, dost možná by si toho doma ani v jedné rodině nevšimli.