V tom prvním období (VŠ) ano, agility jsme dělali spolu (takže trénink i závody spolu) a i ten kroužek IT jsme vedli oba, jen každý svou skupinu. Hrávali jsme hodně PC hry (spolu v týmu), občas někam jeli. Bylo to nejvíc společně tráveného času za náš společný život.

V tom druhém období ne, a ne že bych nechtěla, ale jak jsem psala, byla jsem hodně sama a řešila to těmi akcemi mimo.

Můj muž, ač jediný extrovert (velmi vyhraněný) v rodině, nemá moc potřebu sdílení a společných aktivit. My oba ostatně dost popíráme, co se tu obecně soudí o introvertech a extrovertech. On lidi nepotřebuje, já bez nich nemůžu být, ale naše temperamenty jsou naprosto jednoznačné a vyhraněné, jsme téměř dokonalé protiklady.

Myslím, že je to dané tím, v jakém modelu rodiny vyrůstal. Především jeho matka byla pracovně velmi akční, pořád někde ve světě, skoro až do smrti, s tchánem společně sami dva moc času netrávili a když, tak spíš pracovně. Tchán navíc běžné volnočasové aktivity považoval za ztrátu času, takže jediné, co se tam kdy dělalo, byly nějaké výlety a dovolené s dětmi a nedělní obědy u babičky. Až v době, kdy se narodily naše holky, tak si pořídili "chalupu", kam jezdili a trávili čas společně. My to asi máme dost podobné, jen tolik pracovně necestujeme. Jednou za pár let vyrazíme jen sami dva na autodovolenou (já si ji vynutím a nakonec si ji užijeme oba), jinak se všechny společné aktivity točí kolem holek. Nejspíš časem dopadneme jak jeho (a vlastně i moji) rodiče, budeme se prostě starat o dům, zahradu a možná i vnoučata, a do toho si budeme pěstovat svůj největší koníček - naši práci. No, já ji možná časem zabalím, ale on určitě ne.

Pro někoho je to pro partnerský život možná málo a nepochopitelné, ale oboje naše rodiče rozdělila až smrt, a my už také "kroutíme" společné čtvrtstoletí, takže zas tak špatně tenhle model nefunguje. Ne že bych si pro sebe nedokázala představit i jiný a občas mi něco nechybělo. Ale celek je dostatečně uspokojivý.