"Mně docela překvapuje, jak i v "normálních" rodinách (bez patologických osobností, týrání, alkoholu a pod...) píšete o vyčítání něčeho dospělými dětmi rodičům."

Neutěšené dětství je jedna věc.

A potom je jeho opak. Mám kamarádku, která je vytouženým jediným dítětem, rodiče a babička se v ní vysloveně viděli - dnes jde životem, rodičům vyčítá kde co, vč. vlastního zplození (!) a diví se, že její současný dospělý okolní svět nad ní už nežasne, nepovzbuzuje ji, nemá ji na prvním místě, nedělá pro ni maximum

Taky jsem chodila s klukem, velmi atraktivním, maminka si do něj vtělila své představy o dokonalém muži - taky to ke štěstí kdovíjak nevede - stále hledal viníka toho, že coby nádherný exemplář muže s rozmáchlými dramatickými gesty nemá takový ohlas u svého okolí, které by si zasloužil.