Ropucho, já nechodila nikam, v sedmé třídě teda na němčinu, ale to jsem měla ve škole hned po vyučování. Těšila jsem se domů, jak si budu číst. Maminka chodila z práce domů tak ve tři, dělala od šesti do půl třetí a cestou domů se stavila nakoupit. Táta býval v práci klidně až do večera, strašně to prožíval, pak po infarktu byl v invalidním důchodu, ale chodil každý den od dvou do pěti na procházky. Těšila jsem se, že budu doma sama. Občas jsme šly s kamarádkou třeba bruslit nebo na minigolf, na procházku kolem řeky, do parku venčit jejího psa. Dost často jsme si hrály u nás nebo u nich doma. Bydlela jsem do 12 let blízko centra na ulici, kde jezdily tramvaje a plno aut, moc se nikde lítat nedalo. Dvorek byl špinavý a zaprášený a hrozně se tam všecko ozývalo, domovnice nás na dvorku netrpěla, ani jsme tam nechtěly být. Potom jsme se odstěhovali na sídliště a do školy jsem dojížděla, v místě bydliště jsem žádné kamarádky neměla, tak jsme se vídaly spíš jen ve škole. Odpoledne jsem si četla doma.