"My jsme nelyžující rodina. Lyžák jsem brala tak, že si to moje děti aspoň zkusí. I když jsme kvůli tomu museli shánět oblečení a boty."

Naši byli taky více méně nelyžující. Ale táta podlehl vlivu kolegů (včetně nelyžujících) a stejně jako oni usoudil, že by se jeho děti měly naučit lyžovat. Intelektuálnější katedry pověřily katedru TV, aby se ujala lyžařského výcviku profesorské omladiny.

Myslím ale, že my, děti intelektuálů, jsme byly natolik pod rozlišovací schopností katedry TV, že nás nakonec na začátku převzala zoufalá matematikářka a ještě jedna, taky myslím původně buď z oddělení matematiky či fyziky.

Až když jsme byli schopni pérovat koleny, stát napříč svahem, bruslit a otáčet se na místě (o opatrných obloučcích nemluvě), ušlapali jsme sjezdovku nahoru i dolů (= obranou vůči jarnímu tání bylo večerní sešlapání rozměklé sjezdovky, aby do rána ztuhla mrazem do kvalitní stejnoměrné vrstvy) – vzali si nás do parády tělocvikáři a pustili nás konečně po skoro týdnu utrpení na vlek.

Po několika jarních prázdninách jsme všichni lyžovali celkem obstojně a myslím, že dodnes děláme čest paní profesorce, která na nás hulákala pod svahem. I když jezdím prakticky jen s dětmi a kvůli dětem, líbí se mi to a jsem ráda, že to umím.