Yuki, ano, brala jsem to jako fakt, že tak to prostě je, ale nešlo to nevnímat.
Když jsem cestou ze školy (to mi mohlo být max. deset let) viděla frontu, zeptala jsem se, na co stojí (lískové oříšky) a hned jsem se zařadila, že koupím mamince, protože na ni by se už nedostalo, až půjde z práce. Bylo to před Vánoci, mrzla jsem tam, sněžilo.
Jeden příklad z mnoha.
Nebo jsme byli se školkou na školní zahradě a paní učitelka viděla, že vedle v zelenině dostali rajčata. Věděla, že až jí skončí směna, už se na ni nedostane. Dala mi tedy peníze a poslala mě, ať jí rajčata koupím (z dnešního pohledu úlet ve všech směrech). Za odměnu mi pak jedno dala sníst.
A tak bych mohla pokračovat dlouho...