"mega hluk, všichni mluví jeden přes druhého, dárky se rozbalují v šíleném tempu, netušíš, co kdo dostal, papíry se trhají jak v americkým filmu, třeba pro synovce vyberu knížku - dám si záležet, má v názvu jeho jméno nebo je podle jeho zájmu - on to rozbalí a okamžitě odkládá za sebe, jeho rodiče u něj nejsou že by řekli podívejme se, co jsi dostal, hele...pak tě to dárkování prostě nebaví"

Lei, souhlasím, že toto poněkud ztrácí význam.
Také preferuji menší kvantitu, ale věnování pozornosti - jak při výběru a balení dárků, tak při rozbalování.
Však o ty samotné věci nejde (dneska každý všechno má nebo může mít), ale jde o ten osobní vklad, že člověk na druhého myslel.
Ale u dětí je to těžké, ty bývají zjančené a přimět je k vnímání drobných detailů je téměř nemožné. Naše děti také vždycky rvaly papíry jako zběsilé, to bylo k pláči, pokud si člověk dál s balením práci
Ale ony ty věci pak postupně ocení, i když je při rozbalování odhazují za sebe v euforii a těšení na další rozbalování. Nelze od nich asi chtít vděk a ocenění ihned.