Mončičáka jsem neměla. Ale měly ho sestřenice. Byly jsme na druhém stupni ZŠ, když to byl hit. Céčka jsem taky měla, naši je někde sehnali a pak jsem docela úspěšně vyměňovala další zvláštní písmenka, která v tom balíčku byla a tím jsem získala svítící céčko, to bylo nej. Taky byl hit čínský penál na magnety, měl dvě patra a z praktického hlediska byl blbý, protože se do něj moc nevešlo a nedal se přeplnit jako ten na zip, to by se otvíral. Ale byl krásný.

Bylo toho spousta, po čem jsme toužili a co jsme si mohli se spolužáky závidět, protože to bylo nesehnatelné. Nešlo jen o cenu, ale to, že se některé věci nedaly sehnat jinak než v Tuzexu a k tomu byly třeba bony nebo marky či dolary a to měl jen málokdo a šmelit s vekslákama taky asi nebylo zrovna příjemné. Džíny, tenisky adidas, mýdlo Fa, tričko s nápisem i obyčejná západní igelitka s reklamou... Průhledný deštník jsem měla někdy ve 3. třídě a zničil se brzy, nový už jsem nedostala. Digitálky jsem měla a pak jsme dostali nějakou elektronickou hru, ale byla hodně náročná, tak jsem ji hlavně půjčovali výměnou za tu ruskou s padajícími vejci, jak chytal vlk a nějaké další. Walkmana jsem dostala asi v 6. nebo 7. třídě, v podobném věku jsem dostala "modelku", nebyla to Barbie, ale Petra, tak to nebylo to nej, ale ohýbací nohy měla. Radost pod vánočním stromkem byla obrovská. Jo jo to byly doby....