Kat, natuty vím, že bych si ublížila. Láká mě to, to jo. Je to člověk, jehož 80% rysů obličeje zdědila moje dcera, vyrazilo mi to kdysi dech. Na jednu stranu víš, že otcovství potvrdil soud, na druhou stranu až ve tváři svého dítěte vidíš potvrzení, že z toho člověka cosi máš.
Jsem vdaná, takže podle příjmení by mě poznat neměl, přitom se tam svým celým jménem představuju (vyzvedávám zásilky). Rozhodla jsem se, že si budu balíčky nechávat posílat jinam a pustím to zcela z hlavy. Jako zajímavost jsem to řekla dětem, tak se smály, že konečně mají dědu, taky do té provozovny často chodily. Schválně jsem čekala, jak to vezmou, oba se shodli, že "je to teda hustý". A tím to pro ně haslo, berou to tak, že v ulici bydlí někdo, s kým mají kus společné DNA. Zvědavost necítily téměř žádnou, jenom žasly nad tou náhodou, vědí o něm pár reálií, které jsem jim kdysi řekla, nejsou lichotivé (slabě řečeno). Inspirovalo mě to k tomu postoji "pustit to zcela z hlavy", děti jsou někdy moudřejší, že zvědaví dospělí.