Já dřív přemýšlela, kde se tohle divné nadšení v těch babičkách bere. To neustálé chlubení se vnoučaty, vyprávění historek, co které vnouče řeklo a udělalo...U některých se jejich život zredukuje na to co vnoučata. To jsou právě ty Babičky. NO a pak jsou prostě babičky či dokonce "babičky". Zrovna tak jsou Matky - těch je tady hodně, pak matky a pak ještě "matky". Mně přijde, že ty Babičky mají hrozně prázdný život a ta vnoučata jim ho naplní. Fakticky, emočně....
Jinak vnoučata i neteře jsou fajn, ráda je vidím, zablbneme spolu, popovídáme o životě, něco zažijeme a pak ať si jdou ke svým rodičům. Mně teda unavujou, jsou na mě nalepený dvacetčtyři hodin denně, v noci mě chtěji držet za ruku, choději za mnou na záchod, pořád mě pozorujou, sledujou, když odejdu, tak řvou, vyznávaji mi lásku, říkaji, že mě mají radši než rodiče před rodičema....Je jim šestnáct, čtrnáct, jedenáct, devět a dělaji mi to celý ty roky. Jsou strašně otravný a únavný, úplně mě vysajou. Ale máme se rádi, to zas jo.