Bylo mi ho fakt líto.
Když mi bylo sotva deset , měli jsme vánoční besídku. Všechny děti směly přijet autobusem desítkou, takže by byl asi v půl jedenáctý večer doma. Já jsem musela být doma do deseti. Vůbec mý rodiče nezajímalo, že to mám 5 km a že půjdu sama v zimě, ve sněhu a ve tmě domů.
Táhla jsem školní tašku, těžkou, velkej pytel na tělocvik, kufřík na výtvarku a dřevěnou poličku, kterou jsem dostala jako dárek na vánoční besídce.
Byla to cesta hrůzy, všechno se mi zařezávalo do rukou, nemohla jsem vůbec jít byla strašná zima, neměla jsem rukavice...Skončila jsem i s tou pitomou policí v příkopě a rozbrečela jsem se tam. Nakonec jsem domů teda došla...
A nic mě neposílilo, dodnes to mám rodičům za zlé a nevzpomínám na to ráda.