Záleží na příčině, pokud je řešitelná, tak mě nejvíc uklidní, když můžu účinně pracovat na jejím řešení.

U věcí, se kterými nemůžu udělat nic, si vlezu do horký sprchy, vypotřebuju celej bojler (máme ho malej :) ), pak vlezu do postele, zachumlám se pevně do peřiny a vybrečím se.
Potom případně volám manželovi, a pokud je to něco, co s manželem řešit nejde (když je to něco, co je zátěžové pro nás oba a nechci na něj navalit svoje trápení k tomu jeho), tak se obracím na svoje nejbližší přátele, většinou se jim spíš vypíšu, protože hrozně nerada telefonuju, a navíc mi vypsání se i pomáhá víc, víc si u toho třídím myšlenky. A vlastně mi ani nevadí, když bzprostředně nijak nezareagujou, jde spíš o to samotný vypsání se víc, než o reakci. Protože jsem si u nich jista, že až si to přečtou, tak mě budou vnímat, a to mi stačí.

Když mi to situace a logistika kolem dětí umožní, tak pak jdu ven a chodím a v hlavě se snažím nějak se situací porovnat, běžně se stane, že mi přitom i tečou slzy, tak radši chodím po okolních polňačkách, ale když na to přijde, tak klidně i mezi lidma, zas tak moc mi nevadí, když mě někdo vidí brečet. Když takhle opustit domácnost nemůžu, tak jdu na zahradu a mám do nejvíc ruce v zemi, ručně něco pleju nebo tak.

U nepříjemností, které mě spíš naštvou, než že by mě drásaly, mi stačí ta horká sprcha, případně se vynadávat do intenzivního úklidu, zahrnujího spoustu horké vody a pěnivých úklidových prostředků a citronového cifu :) A když mám na to čas a prostor, tak mi pomáhá vzít velké plátno a vymaluju se z toho pořádně dynamickým obrazem.