" muj hodny utlocitny tatinek se na jejich metody nedokazal koukat a vzal me otamtud"

to je hezké
můj tatínek moc útlocitný nebyl a navíc trpěl fixní ideou, že ze svých dcer vychová sportovně zaměřené děti, i kdyby nás to mělo stát život já měla navíc tu smůlu, že ač starší sestra byla obézní dítě, byla mnohem víc nadaná než já, v té době hubená... ta nejmladší byla vyloženě šikovná a pružná... já měla ještě v 5 letech na kole pomocná kolečka, neuměla jsem plavat, mizerně jsem lyžovala, nešel mi ani líný tenis, natož badminton byla jsem to nejnešikovnější dítě pod sluncem
tatínkova představa byla, že čím víc na mne bude řvát a nadávat mi, tím víc se budu snažit a tím lépe mi to půjde - kdo ví proč, jediné, čeho dosáhl byl můj pláč, ještě větší nervozita a občas jsem se zcela regulérně pozvracela... no nakonec jsem se naučila jezdit na kole sama, když u toho nebyl, stejně jako lyžovat, plavat na táboře, jen ten líný tenis ani badminton jsem nepřemohla... a když jsme ve třetí třídě začali jezdit na plavání, s velkým překvapením jsem zjistila, že ani mí spolužáci neumí všichni plavat, stejně jako v 7. třídě, že neumí někteří lyžovat... jo a na tom kole taky neuměli všichni... škoda, že ani zjištění, že asi nebudu ta nejneschopnější na světě, mi na sebedůvěře nijak nepřidalo
(jinak tátu z ničeho dodatečně neviním, beru to tak, že dělal to nejlepší, co v té době uměl, opravdu věřil tomu, že to má smysl, nemínil mi nijak ubližovat... vlastně je mi ho někdy líto, nebyl připraven na dítě, jako jsem byla já a spíš to beru jako lekci pro sebe, když mám tendenci v něčem trochu víc tlačit na své děti )