Přidat odpověď
Taky se hlásím k "emocionálně plochým cynikům" a moje záchranná síť byla sice pevná, ale zato umotaná z velmi drsného vlákna.
Přestože jsem byla víceméně bezproblémová a všechno mi šlo tak nějak samo, nemůžu ze sebe setřást tu zkušenost, že někomu slabšímu se děje něco zlého. Protože zákeřná učitelka si samozřejmě nevybere mě z průměrné rodiny, ale spolužačku plachou z hodně chudé rodiny, apod... To, že se mně nic hrozného nedělo neznamená, že mi nebylo líto druhých (tyč v bazénu Praha Radlice přelom 80./90. let.).
Zajímavé mi přišlo, že jsem se nikdy rodičům nesvěřovala, a vážím si toho, že se mi děti svěřují ažaž. Fňukání kvůli blbostem moc nemusím, ale když syn plakal kvůli tomu, že kuchařka v MŠ vyhrožuje holčičce peklem a zavíráním do kumbálu, s jednou učitelkou jsem to opatrně probrala, kvůli té holce.
Předchozí