Naši se o mě a moje studium zajímali. Věděli, kdy maturuju, táta si byl kvůli tomu dokonce u doktorky pro prášky na uklidnění. Nevěřil, že to udělám a měl pak ohromnou radost, že jsem přinesla samé jedničky. Při studiu na VŠ jsem bydlela doma, takže naší samozřejmě věděli, jestli chodím na přednášky a cvika, jestli se učím, kdy dělám z čeho zkoušku a jak jsem dopadla. Říkala jsem jim to dobrovolně, dokonce jsem jim ukazovala i index. Za celé 4 roky jsem ani jednou nevyletěl a od zkoušky, měla jsem jen jedinou trojku, což mě mrzelo a naši mě museli utěšovat. Před státnicemi jsem brečela, že to neudělám a naši mě utěšovali. Nakonec z toho byly dvě dvojky a tři jedničky. I to, že dělám doktorát a kdy naší věděli. Zajímali se a já jim to ochotně říkala. Měla jsem v ní h velkou oporu. Maminka mi vyprávěla, jak studovala ona, ukazovala mi svůj index, vzpomínala na svoje profesory, na spolužáky a kamarády. Náhodou studovala stejnou VŠ jako moje tchýně a ačkoliv se osobně neznaly, věděly o sobě, protože měly společnou kamarádku. Svět je malý. Se svými rodiči jsem měla vždy velmi úzký vztah a v podstatě jsme se nikdy od sebe neoprostili, svěřovali jsme si úplně všecko, radili jsme si navzájem, rodiče o nás věděli všechno a my o nich také. Moc mi chybí, tak ráda bych si s nimi dnes popovídala, svěřila se, zavzpomínala. Cítím se bez nich taková sama, nechráněná.