Beat, nemám právo po svých dětech chtít víc, než co už doma vidí - oba dva s manželem se ironií dostáváme z chander, mockrát děti viděly, jak se manžela snažím povzbudit, když přišel domů zdeptanej čímsi, s čím bohužel nejde moc dělat... Viděly, jak se mi nakonec podaří ho roztlemit nějakým veršíkem, novou přezdívkou pro šéfa...

Děti byly u toho, když jsem se rozbrečela, protože mi někdo v mé pokrevní rodině řekl něco fakt neskutečného, viděly, že mě utěšuje, řekne cosi na adresu toho příbuzného a já se přes slzy rozesměju.

Poznaly, že nadsázka a ironie mají své místo v životě, že to funguje.
Akorát je učím, že to nejde používat jako standardní komunikační prostředek. A že ne každý cizí člověk to přijme na pohodu - tam to zase nepatří. Všeho s mírou