Spousta dětí by přešvihla ideální startovní dobu. V době mezi šestým a sedmým rokem dochází u většiny dětí k vývojovému skoku a jsou právě tak akorát nastartované začít se učit číst a psát. V anglicky mluvících zemích je to jinak mimo jiné proto, že se liší způsob ovládání těchto dovedností, což souvisí se strukturou jazyka. Děti v anglicky mluvících zemích se učí číst a psát globální metodou, nepotřebují analýzu a syntézu slov, To zvládnou děti už před šestým rokem v pohodě, vlastně "čtou obrázky", i když složené z písmen, jenže to v tom věku ještě nevnímají. Čeština a další jazyky, kde se skloňuje a časuje, se učí jinak. A tohoto způsobu jsou většinou děti schopné až kolem těch šesti let. Některé dozrávají dříve, naučí se číst samy, ale u většiny je to kolem toho šestého roku. Proto nejde výuka čtení uspěchat a musí se počkat, až některé věci dozrají.
Na druhou stranu, pokud se prošvihne to správné senzitivní období, dítě ztrácí zájem o ty návodné mechanismy, které vedou k ovládnutí techniky čtení a psaní, což pak výuku těcht dovedností značně komplikuje. Prostě to dítě už to nebaví a nudí se, i když to vlastně ještě neumí. Mentálně už je dál, ale chybí mu základní dovednost k dalšímu rozvoji. Často se to ukazuje právě u podzimních dětí. Ty je pak snazší drilovat a rodiče mají pocit, že školu lépe zvládají. Efekt to má ale takový, že se pak k celé třídě přistupuje jako k těm sedmiletým, což komplikuje situaci dětem, které šly do školy tak, jak měly, a pro které byla původně první třída svým stylem a obsahem nastavená. Čato se pak po nich chce víc, než co by odpovídalo jejich vývoji.

Za mě by bylo chození do školy od sedmi velmi špatně. Dvě z mých dětí šly v necelých šesti. Nebyly a nejsou geniální, jen to prostě pro ně bylo tak akorát. Jsou už obě dospělé a ani jedné to nevadilo. Kdyby měly jít až v sedmi, zblázní se, školka už je nudila i v těch pěti.