77, to není tak, že bysme se utrpením jiných extra netrápili, spíš je to kdesi vzadu a musíme s tím žít, nemůžeme přestat fungovat, nemůžeme všichni odejít pomáhat

třeba ve škole si denně uvědomuju, proč tam ty Ukrajince máme a v jaké jsou situaci, přemýšlím o tom, jak jim pomoct, vnímám, že každý z nich to vstřebává jinak, každý se jinak dokáže přizpůsobit

a stejně tak máme ubytovanou ukrajinskou rodinu, teď je část z nich na Ukrajině, samozřejmě vím, že tam jsou, kde jsou a mám o ně strach, ale ta paralýza prvních dní je pryč, to byl šok a teď je to součást života