Moje mama byla vážně psychicky nemocná. Tehdy nikdo neřešil, jaké dopady to ma na děti, nikdo se mnou o tom nemluvil, já o tom nemluvila. Chovala se strašně, ale až jako dospělá jsem pochopila, ze musela vzhledem k nemoci zažívat hrozne chvíle. A psychiatrické nemocnice v 80. letech byla lahůdka. Na druhou stranu vim, ze mě, na rozdíl o taty, měla rada, nikdy mě nebila, snazila se.. Přestože jsem měla od dětství neurózy a fyzickou nepohodu když jsem s ni byla, vim, ze sama měla dost naloženo amresila každý daný den jak ji je. Koukla jsem se na ten dotazník o narcistnich matkach a pobavilo mi, ze si ho ani nemohu udělat. Na vetsinu těch otázek nemám odpověď. Nic jsem s ni neřešila, o nic se nezajimala, snazila se přežít. Za zle mám víc tátovi, ze mě v tom nechal. Věděl, co se děje a řešil taky jen sebe. Oba už zemřeli, o mamu jsem se hodně starala a jsme smířené. Tím, ze jsem si něco v hlavě nastavila jinak, mohly jsme se vídat a snazila se být i babičkou pro mé deti

Perlička. V roce 1981, bylo mi 11, mi přišel dopis z arcibiskupství pražského hradu. Na moje jméno! A tam bylo, ať se chovam hezky a nezlobím mamu. Tak mi to vytocilo, ze vim, ze jsem našla adresu na Hradcanskem náměstí a chtěla tam zazvonit a říct jim, ať si resi svy věci a jestli ke zajímá, co zazivam. Stala jsem tam u zvonku a pak sla pryč. Mama asi mela nějaký svůj stav a sla snad až ke kardinalovi, řešila s nim nějaký svoje bludy.. co viděla, vyloženě nemocné představy.. A při te příležitosti si na mě stěžovala. Ani jsem ji o dopisu neřekla. A ne, nebyl to milý dopis.