Nelíbí se mi už jen ten princip, že "samé jedničky jsou a priori žádoucí a optimální prospěch, ke kterému musí děti směřovat a podle kterého se posuzují".
Mne na tom krká celé to paradigma, které říká, že jedničky by měly být priorita. Ale proboha život dítěte je mnohem pestřejší, než o honění jedniček. A výsledek základního vzdělávání by měl být o něčem jiném, než o průměru.
Nikdy jindy v životě už toto není potřeba. Odmaturovat, odstátnicovat můžeš klidně se samými trojkami a nikdo nikdy už neřekne ani popel, v práci známky nezkoumají.