Jedna moje babička se dožila 80, druhá 35. Ta druhá by určitě žila déle, kdyby ji komunististi nenechali bez zdravotní péče v tvrdých 50. letech (manžel odsouzený kulak).
Její otec se dožil 94.
Oba dědové zemřeli na rakovinu žaludku ve věku cca 60 let. Jeden asi následkem vězení, kdy jim prý dávali i syrové ryby. Proto se pak u nich po jeho návratu nikdy ryby nejedli a mamka je nedělá doteď.

Z mých rodičů, strýců a tet, už žijí jen naši a jedna teta. Všichni ostatní zemřeli v posledních letech ve věku 75 - 80.
Táta (85) se drží jen díky péči mamky a ségry. Bez nich by tady už taky nebyl.

Tchýni je 90, víc času strávila v důchodu než prací. Já jsem ji zažila už jen jako důchodkyni, kdy ji bylo 58. Už v tom věku měla režim, který ji vydržel donedávna, než šla do DD.
Ráno vstát kolem osmé, dlouho snídat, jít něco dělat ven ke králíkům nebo slepicím, uvařit, po obědě hodinu až dvě spát, dát si odpolední kafe, jít na dvě hodiny na zahradu, udělat večeři, podívat se na televizi a jít spát. Jednou za týden jet na nákup. Jednou za rok na týden na dovolenou. Občas něco ušít nebo spíš spravit. V té době už nepletla, jedny vnoučata byla už velká, druhá ještě nebyla na světě.
Sociální kontakt s ostatními lidmi minimální. Tohle ji vydrželo 30 let.
Já bych teda za pár let takhle žít nechtěla.

Ale mentálně je stále čilá, fyzicky jakž takž. Občas ji na interně dají zase trochu dokupy.