Musím se přiznat, že považuji píchání uší malým holčičkám za přežitek. Je to akt do značné míry motivovaný pýchou rodičů, nikoli zájmem dítěte. Leckterou maminku totiž zamrzí, když je to její mrně v kočárku kýmsi považováno za chlapečka a ona si zatím myslela, že má tu nejkrásnější princeznu, co se kdy narodila, a že to přeci každý musí poznat na první pohled. A tak se těm drobečkům píchají uši, aby hned každý věděl, s kým má tu čest. A při tom by se za pár let ta naše holka mohla rozhodnout sama a svobodně. Bylo by to její dobrobvolné a vědomé rozhodnutí a byla by to JEJÍ statečnost, s kterou by tak učinila. Já sama jsme byla dítětem, kterému rodiče nedali píchnout uši jako miminku, protože mi nechtěli činit bolest. A jsem tomu ráda, možná bych totiž po této zkušenosti byla stejně bojácné a uplakané dítě jako Magdina Terezka. Takhle ze mě vyrostla holka, která si ty uši nechala píchnout, když jí bylo dvanáct a hřál ji báječný pocit, že pro svou krásu dokázala vydržet trochu bolesti.