To je věc názoru. My byli vychováni tak, že jsou situace, kdy dítě prostě MUSÍ bezprostředně poslechnout, děj se co děj. Prarodiče žili několik set km daleko a na venkově bylo třeba řezat dřevo a jiné nebezpečné věci. My jako děti jsme třeba u řezání dřeva pomáhaly ve věku 5-6 let, později přišly i jiné činnosti, které jsme už dělali samostatně. Na nějaké crcání se s nevychovancem nebyl čas, to by rodiče nestíhali (a my v tom taky nebyli sami, ostatní děti taky už třeba ve věku 5-6 let pomáhaly rodičům na poli atd). Takže podobně jsme i my v dospělosti vychovali svoje děti.
Crcat se s dítětem mohli tak panelákoví, co neměli co na práci, tak si mohli s dítětem diskutovat, že tohle se Pepánku nedělá, budeš bakanej. Venkovské děti musely makat od malička, tam na odvádění pozornosti nebyly kapacity. Přesto si ale myslím, že jsme měli hezčí dětství než ti, co se s nima rodiče neustále crcali a při každé činnosti jim stáli za zadkem. My jsme v šesti letech lítali po venku samostatně, pásli jsme krávy, kozy a chodili 3 km po polní cestě do sousední vsi do školy. V zimě ti větší prošlapávali cestu. Zkus tam dneska poslat rozmachané dítě, které ještě v 5 letech nechápe, že okna se nerozbíjejí a rodiče mu musejí stát věčně za prdelí, protože nunátko není zvyklé na režim. Na takové dítě zařveš a má z toho tejden osypky.