Protože všechno je otázkou priorit.
Pro někoho je kojení jedna z velmi důležitých věcí a jsou schopni kvůli tomu vydržet kde co (vím, co všechno se dá vydržet, záněty, rozpraskané bradavky, několikatýdenní odsávání a krmení dítěte ze stříkačky, protože se prostě neumělo přisát...). Pro někoho je důležitější pohoda doma a ne věčně "bolavá" maminka (mě teda kojení první měsíce opravdu dost bolelo + další potíže). Jiný má málo informací a neví, jak dál, když se vyskytne problém. Další zase nevydrží řvoucí dítě při laktační krizi (či jakékoliv jiné krizi) a nabídne flašku. Někdo se cítí hodně vyčerpaný a doufá, že po zrušení kojení zase nabere síly (to zase např. já po 13 měs. prvního dítěte). Taky nechápu kamarádku, která neměla žádné větší problémy a po 6 týdnech s kojením přestala. Ale asi za to trošku může i její doktorka, protože miminko přibývalo trošku méně než "tabulkové" mimi a doktorka začala strašit. Mě obě děti vůbec nepřibývaly tabulkově, ale já i manžel jsme spíše drobní a nečekáme, že budeme mít cvalíky, naštěstí mám vstřícnou doktorku. Důvodů je opravdu spousta. Obdivuju každého, kdo to zkouší, ale neodsuzuju toho, kdo ne - spíš to nechápu.