Milá Zito a Kamilo,

jsem moc ráda, že nejsem sama komu se v hlavě honí tolik myšlenek. S přítelem - od 6.května snad manželem :-) se již 18 měsíců pokoušíme o miminko. Je to tak strašně dlouhá doba a když si vzpomenu jak jsem si myslela, že po vysazení antikoncepce.....ne vlastně jsem nad tím ani nepřemýšlela. Tak samozřejmé mi těhotenství připadalo:-( Teď každý měsíc očekávám vynechání MS a jejich vytrvalá pravidelnost už mě opravdu zlobí! Naprosto Vám oběma rozumím když píšete o svých protějšcích, můj přítel se na miminko taky moc těší (byl to vlastně on kdo inicioval "zrušení" antikoncepce) jenže teď se mi zdá, že si neuvědomuje jak dlouhých 18 měsíců čekání to pro mě je. Používá také onu uklidňovací větu "to bude dobré"...a vzhledem k tomu, že má v zaměstnání velkou zodpovědnost je pro mě moc těžké mu "přidělávat" starosti a trápení. Mám ho moc ráda, ale mám taky obavu, že se na něj podvědomě začnu zlobit a vidět v něm toho kdo se vůbec nezajímá, komu "je mu to jedno"....A pokud jde Zito o Vaše pocity ohledně ztráty pohodlí atd. mívám tyhle pocity taky a myslím, že to jen náš mozek se snaží vymyslet nějakou uklidňovací metodu...proč nás to neotěhotnění nemá tolik mrzet. Je to asi hloupost, ale já už sama nevím co je normální, zdravé a co ve skutečnosti chci já....
Dívám se a vidím jak i můj příspěvek je zmatený, ale nic z něj mazat nebudu - dokonale totiž vystihuje mé rozpoložení = zmatek, smutek....

M.