Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Patří do deníku

Zpověď jedné duše

Autor: Jiřule a 3 skřítkové , 21.8.2009

Klečím na kolenou a volám o pomoc.Snažím se prolomit ohromnou zeď, kterou má duše postavila.Ohromnou žulovou zeď postavenou mezi mne a Boha. Je tak velká, že nevidím její konec. Je tvrdá a pevná. A já buším a škrábu a snažím se ji zlomit, otevřít, zničit…


Dlouho jsem na to nemohla přijít. Dlouho jsem hledala proč. Až jednoho dne jsem si vzpomněla.


Je to už dávno. Uplynulo mnoho let ode dne, kdy jsem jako malá holčička tuhle zeď postavila, abych se schovala, abych už nikdy nikomu nevěřila. Aby mě už nikdy nemohl nikdo zranit.. ani samotný Bůh


Vidím to před sebou jakoby to bylo dnes.Věřila jsem.. tolik jsem věřila a s Bohem mluvila..A pak ke mně každý večer začal přicházet on. Každý večer se mě dotýkal, ničil mou dětskou duši a mučil mé tělo svými choutkami. Kolikrát jsem si v tu chvíli přála umřít. Odejít ze světa, mít klid a pokoj.Kolikrát jsem se snažila dostat ze svého těla a nemuset snášet tohle strašné mučení.Vždycky jsem se při tom modlila. Prosila Boha, aby zakročil. Aby přišel a sundal ze mě to odporné velké tělo. Prosila jsem a plakala, ale Bůh nepřišel, nepomohl. Nechal mě nahou, opuštěnou se špínou v duši..Schoulila jsem se do klubíčka, tulila se k tělíčku malého brášky a hledala v něm útěchu. Každý večer jsem čekala kdy přijde. Kdy se vrátí z venku a přinese si talíř plný jídla. Jak já nenáviděla to jeho funění, to mlaskání. Nahánělo mi hrůzu. Jako zákusek si pak dával mne. Svou malou sestru. Ne.. neřekla jsem to nikomu. Nemohla jsem. Měla jsem strach. Tak velký strach , který nejde popsat. Strach, že ho táta vyhodí, zmlátí a možná i zabije. Strach, že odejde a já nebudu mít bráchu. Strach, že naruším chvilkový klid, zklamu maminku, ublížím jí a ona pak umře.. tak to přece říkával. Mlčela jsem i když jsem myslela, že čekám miminko. Bylo mi kolik??.. 12?Tolik jsem se tehdy bála, že se miminku něco stane, že mi ho seberou, že ho nebudou milovat……každé ráno se mi chtělo zvracet,. Roky jsem nenáviděla pohled na sebe. Ta odporná zkřivená duše se v zrcadle odrážela jako neustálá připomínka mojí špíny, hnusu ve mně. Nenáviděla jsem svoje tělo, svou tvář, svou duši..A tehdy někdy jsem svou duši zavřela . Abych přežila, abych unesla bolest v ní, zavřela jsem jí na sto západů a kolem sebe postavila zeď. Nepustila jsem do ní nikoho. Ani Boha. Toho jsem se začala bát. Já.. důvěřovala a Bůh dovolil, aby mé malé duši tolik ublížil.. dovolil zkázu i jeho duše… ne.. Bůh není milosrdný. Srdce zkamenělo.Časem vše ustalo, on nám zmizel ze života, ale bolest v mé duši mi stále připomínala temno a strach. Strach mě neustále držel ve střehu. Co kdyby….


Čas běžel a já rostla. Bolest mě užírala, dusila a mučila a já už snad ani netušila proč. Hrob duše. Bez života, bez pocitů, bez bolesti.Někdy nějaký úryvek paměti pronikl do mého srdce, do mé paměti a bolest se vracela. .A občas jsem kdesi v nitru slyšela tiché volání. Věděla jsem, že je to On. Bůh, který klepe a volá.. ale strach z ublížení, možná i trucování mé duše bylo silnější než jeho jemné klepání..


Po létech jsem opustila přátele z pekla . Zničená víc než kdysi. V duši jsem měla zmatek, bolest a strach. Strach, který požírá světlo, naději i víru v cokoli jiného.


Dnes jsem roky zpátky,Stále plná nedůvěry. Opatrně se rozhlížím, než uvěřím. Své srdce jen tak neotvírám. Mám strach.


Trvalo dlouho než jsem na to přišla. Trvalo dlouho než jsem uviděla mou zeď. Vím, že za ní stojí Bůh a čeká.Vím, že tam za mou zdí čeká odpuštění.Odpuštění sobě samé, odpuštění jemu a odpuštění Bohu. Čeká tam přijetí , radost a láska. Stačí jen najít dveře, kterými vejít.


Snad jednou překonám ten ohromný strach…

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 1 (známkovalo 1 čtenářů)
Zobrazeno doposud 461 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.