Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Patří do deníku

Čekání na výsledky

Autor: Jiřule a 3 skřítkové , 6.6.2008
Skončil Večerníček. Ukládám Tě do postýlky a prstem maluji Tvůj jemný obličej. Poslední pohlazení, pusu na tvář a je čas spát. Potichu zavírám dveře Tvého klučičího pokojíčku. S trochou smutku si uvědomím, jak čas neúprosně běží. Tak rychle jsi nám vyrostl...

Tenkrát bylo tak nádherně. Svítilo slunce a já se odhodlala podívat se opět pravdě do očí. Ani jsem nedoufala. Nebo spíš neodvážila jsem se doufat. Bála jsem se, že zase přijde zklamání. Bála jsem se, že zase půjdu ulicí a budu plakat nad každým kočárkem, nad každým veselým výskáním z dětských hřišť.
Když jsem se ale ten den podívala, slzy padající na mé dlaně byly slzy štěstí. Srdce se mi tehdy svíralo tak velkou radostí, že jsem měla chuť skákat a skotačit jako malé dítě. Měla jsem chuť do celého světa vykřičet, že konečně, konečně mám v bříšku Tebe, náš maličký velký zázrak.


Když jsem za pár dní viděla na ultrazvuku maličkou tečku uvnitř sebe, musela jsem štěstím zavolat všem přátelům a blízkým, aby se i oni mohli z Tebe radovat. Dědoušek mi tehdy se slzami v očích přinesl maličkou a křehkou sošku Panny Marie. Našel ji ten den na římse za oknem svého bytu. S úctou jsem ji schovala, aby Tě provázela životem.
Byla jsem tak šťastná. Bolesti a jiné neřesti, které mě do té doby trápily, jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a já spala jako nemluvně, hýbala se bez bolesti a radovala se z každé vteřiny života s Tebou.
Nebýt kontrol s ultrazvukem, ani bych nevěřila, že budu mít miminko. Čas plynul , Ty jsi rostl a já mohla vidět jak v bříšku skáčeš , děláš salta a přemety. Viděla jsem, jak sílíš, jak se raduješ ze života ve mně.
Každý den jsem Tě hladila a zpívala Ti ty nejkrásnější ukolébavky, které jsem znala. Byly to tak nádherné časy. .


Až jednoho dne mi hlas v telefonu oznámil, že můžeš být nemocný. Riziko je prý opravdu velké a je potřeba s tím něco udělat. Nejlépe prý bude, když se hned obléknu a co nejrychleji dorazím.
Položila jsem sluchátko a uplakaná s hrůzou v duši jsem vyrazila. Musel jsi tehdy cítit tu obrovskou bolest uvnitř mého srdce. Tolik jsem se o Tebe bála. Náš maličký človíček., naše maličké štěstí je možná nemocné. Bože můj, co si počneme. A slzy už mi zase kapaly z očí.


Dívala jsem se na ženu v bílém. Mluvila o Tobě jako o plodu. Jako o něčem, čeho se v případě potřeby můžeme zbavit. Jako o kusu věci, kterou mi v nejhorším můžou z bříška vyndat. O věci, kterou můžeme zahodit a zapomenout, že v těle kdy byla. Můžeme ji zahodit a protože jsme mladí, můžeme si za chvíli pořídit věc jinou. Dívala jsem se na ženu v bílém a chtěla jí vysvětlit, že nejsi věc. Že jsi naše první , vymodlené a milované miminko. Chtěla jsem jí vysvětlit, že Tě milujeme, že Ti povídáme a že Tě hladíme, že Tě začínám cítit. Ale neposlouchala. S tvrdou tváří říkala, že riziko je veliké, že mě tatínek, když budeš nemocný, určitě opustí, a že budeš celý život trpět.


Odešla jsem s pocitem prázdnoty, bolesti a zoufalství s papírem na vyšetření.
Nemohla jsem spát.
Ležela jsem a dívala se na obrazovku. Pan doktor Tě schoval pod svou rukou. Jehla v mém bříšku nebolela. Jen strach, abys nestrčil ručičku k jehle, aby ses nepohnul, abys neměl strach.
Za chvíli bylo po všem. Nic mě nebolelo. Nic. Jen duše, srdce a všechno to, co cítí.


Každý den jsem klečela a modlila se k Bohu. Prosila o zdraví pro Tebe. Modlila jsem se, abychom byli moudří, abychom věděli, co dělat. Modlila jsem se, abychom slyšeli, co slyšet máme. Aby mi tatínek byl oporou. Abychom měli sílu čelit okolí.
Každý den v práci byl noční můrou. Minuty, hodiny... jak strašně pomalu se vlekly. Proč to prý řeším, „krypla" dám pryč. O co jde?


Bože můj! Vždyť ten „krypl" je mé miminko. Miminko, jež s láskou nosím. Miminko, pro které chci dýchat, které chci na rukou nosit. Miminko pro které žiji, pro které dýchám. Copak je to tak těžké pochopit, že necítím právo vzít život?


Byly to strašné dny. Nejhorší v mém životě. Všechno co jsem dosud zažila bylo malou bolístkou. Nic nebylo tak strašné, jako čekání na zprávy o Tvém zdraví. Pokaždé, když jsem plakala, dával jsi své maličké nožičky do mých dlaní. Hladila jsem je a ty jsi uhýbal, pak zase nožičku do dlaně mi dal.
A pak jsem ucítila cosi kolem sebe. Jakoby to hřálo, jakoby hladilo. Konejšilo a vnášelo do mého srdce klid. A tehdy ten klid pocítil i tatínek. A v nitru našich duší jsme věděli, že Tě přijmeme se vším, s čím k nám přijdeš. Se vším, co do našich životů přineseš.


V den, kdy měly být výsledky vyšetření, jsem netrpělivě čekala až dorazí genetici do práce. V 8 hodin jsem zvedla telefon a s bušícím srdcem jsem zavolala. Hlas na druhém konci sluchátka nám oznámil, že Ty - naše maličké miminko, náš drahocenný poklad, jsi zdráv jako rybička.
Další týdny strávené s Tebou byly nádherné, kouzelné a prožité v radosti, pokoře a vděčnosti za Tebe.
Den, kdy jsem poprvé spatřila Tvé velké, moudré oči, první dotek Tvých malých prstíčků, pocit pokory a lásky budu mít na vždy schován ve svém srdci. A když přijdou starosti a zlobení, slibuji Ti, že si tento den vždycky v srdci vybavím.

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Zobrazeno doposud 546 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.