A v té chvíli jsem věděla, že já budu nosit taky.
Když naši dobří kamarádi čekali miminko, dali jsme jim šátek jako dárek. Tak jsem se na šátek těšila, že jsem to aspoň chtěla pozorovat.
No a pak přišla Jitka. Kamarádi nám ochotně půjčili darovaný šátek a teta koupila drahou klokanku. Jituška se narodila dva týdny před termínem císařským řezem a ať už to souviselo nebo ne, byla neuvěřitelně plačtivá. V noci to ještě šlo, ale den proplakala celý. Přestávala pouze při kojení a neuměla klidně na delší dobu usnout. Zkusili jsme tedy nosit v kolíbce, ale jako začátečníkům nám to příliš nešlo. Do toho přišla další rána- Jitka dostala abdukční dečku a tím byly kolébky pasé. Báli jsme se Jitku vázat hlavou nahoru, byli jsme vyjukaní jako většina začátečníků, tak jsme přešli na klokanku. Klokanka byla jednoduchá na manipulaci, dítě se v ní zdálo být v klubíčku, hlavu mělo krásně zajištěnou a abdukční dečka vůbec nevadila. Já jsem ale šátek nevzdávala a občas jsem to zkoušela. Vázala jsem kapsu s křížem uvnitř. Asi ve třech měsících jsem začala nosit Jitku výhradně takto.
Nošení pro mě bylo vysvobozením. Jitka byla v šátku klidná, brzy v něm usnula a spala někdy i tři hodiny v kuse. Bylo to na podzim a tak jsem s ní trajdala po městě, chodila na výstavy, po krámech, za kamarády. Našla jsem si v Praze pár záchytných bodů, kde jsem věděla, že budu moci v klidu nakojit a Jitku na chvíli rozbalit (nekuřácké kavárny, mekáče). Zpočátku se mi příčilo chodit s Jitkou na záchod, ale brzy jsem si zvykla i na tohle, stačilo jen najít pár čistých záchodů (nejlépe pro invalidy nebo s přebalovacím pultem). Někdy jsem ji měla uvázanou od rána do večera (s přestávkami na kojení a protažení nás obou).
Jitka nenáviděla kočár a jsem si jista, že to nemělo žádnou spojitost s nošením. Od šestinedělí v kočáru řvala a neuměla v něm usnout. Když jsem vyšla na procházku s kočárem, vracela jsem se totálně zničená. Jitka řvala a řvala (ač právě nakojená) a kolemjdoucí udíleli rady. V hromadné dopravě na mě vždy civěl celý vůz, a kdybych měla kudlu v kapse byla bych nebezpečná. Vím, že ti lidé za nic nemohli. Když řve v tramvaji srdceryvně dítě, taky se podívám. Ale já měla neustále pocit, že ti lidé čekají, co jako udělám a já věděla, že nelze dělat vůbec nic (zapomněla jsem napsat, že Jitka nikdy nepřijala dudlík). Toho mě zbavil šátek.
Není vůbec náhoda, že jsem taková propagátorka nošení, mě šátek zachránil před nervovým zhroucením. Teprve kolem půl roku byla Jitka ochotna setrvat déle v kočáru a musím přiznat, že po půlroce výhradního nošení pro mě procházky s kočárem byly úlevou. Začala jsem nosit podle potřeb svých, nikoliv Jitčiných.
Byla zima a já jsem si splnila přání a koupila si teplý tibetský svetr s kapucou a zipem a ukázalo se, že ten je na nošení bezkonkurenční. Jitka do něj hezky vešla, protože byl pružný. Na jaro jsem se naučila nosit na zádech a pořídila si vlastní šátek.
V té době byl i z mého muže nadšený šátkař. I když dlouho preferoval klokanku, zjistil, že pro jeho problémová záda je šátek mnohem menší zátěží. Navíc mu dělalo dobře, jak ho lidi na ulici okukovali.
Podtrženo a sečteno, šátek je skvělou terapií pro dráždivá miminka a jejich rodiče! |
